Širší region obce Bohutice byl osídlen již v mladší době kamenné – neolitu (4 500 – 2 700 let př. n.l.), jak to dokazují nálezy z archeologických výzkumů. První písemná zmínka se datuje až k mnohem pozdějšímu období. Patrně k roku 1253, kdy se tu uvádí farní kostel. Ve 13. století a na začátku století 14. až do roku 1325 patřily Bohutice do majetku pražské vyšehradské kapituly. Dalším z majitelů byl jeden z nejmocnějších domácích šlechticů – Jindřich z Lipé. Pozdější majitel, Mikšík z Kyjovic, roku 1346 prodal Bohutice řádu Německých rytířů v Hostěradicích.
V té době Bohutice nepatřily k žádnému velkému panství, ale střídala se tu řada drobných zemanů.
Po husitských válkách, v druhé polovině 15. století, se tu usazuje rod Mukodělů. Například v letech 1485 – 1508 držel Bohutice lénem od pánů z Lipé Jiří Kusý z Mukoděl. Jeho syn Jan pak s konečnou platností roku 1535 získal ves s tvrzí a dvorem do dědičného držení. Další z rodu Mukodělů, Vilém, se ke konci 16. století pustil do nákladné přestavby staré tvrze v tehdy obvyklém renesančním slohu. Dodnes je zámek charakteristický renesančními arkádami s ozdobnými sloupy.
Po bitvě na Bílé hoře, roku 1620, byl majetek zkonfiskován a předán jezuitské koleji ve Znojmě. V časech jezuitského panství byla většina obyvatelstva zaměstnána zemědělskou prací na poli i v lese. Po zrušení jezuitského řádu připadlo panství studijnímu fondu a na jeho spravování byl jmenován správce. V tomto období prošlo celé panství včetně zámku velkou obnovou.
Roku 1789 se stává dědičným nájemcem Jan Topolanský. Po jeho smrti spravuje hospodářství jeho manželka Terezie, která se později vdává za Jana Václava Petříčka, který panství kupuje. Dalším v historii panství je Josef Seydl, za kterého se v roce 1828 provdala dcera Jana Václava Petříčka Aloisie.
Poslední majitelkou panství byla Anna Seydlová, která adoptovala Heinze Neuschela. Ten se po její smrti stal univerzálním dědicem. Jeho působnost v obci byla charakteristická proněmeckými postoji. V roce 1939 například požádal vrcholné nacistické orgány o zabrání Bohutic do Německé říše. Po válce se panství spolu se zámkem staly majetkem státu.
Bohutický příběh by ale nebyl tak barvitý a poutavý bez slavných lidí, kteří v obci působili. Například s výstavbou kostela Nanebevzetí Panny Marie v 19. století je spjata osoba národního buditele a sběratele moravských lidových písní pátera Františka Sušila. Dalším takovým mužem byl charismatický farář Antonín Prášek, který zde působil od roku 1924 a inicioval vznik Lurdské jeskyně, Bohutické křížové cesty a založil tradici zdejších slavných poutí.
Historie Bohutických poutních tradic
Jako první připomínky poutních míst v Bohuticích můžeme jmenovat barokní sochy umístěné na různých význačných místech obce. Jedná se o čtyři barokní sochy postavené v letech 1710 - 1725, v období působení Jezuitů v Bohuticích.
Socha svatého Michaela je umístěna na návrší s krásným výhledem na vinice a Pálavské vrchy.
Socha svatého Jana Nepomuckého stojí ve stínu mohutného stromu u zdi bývalé panské zahrady.
Socha svatého Floriána je součástí kašny na nádvoří zámku.
Socha svatého Václava, vévody země české, se nachází na návrší nad hřbitovem a je posledním zastavením Naučné stezky Antonína Práška.
Uvedené čtyři sochy patří k tradičním patronům Bohutic a jejich jmény jsou nazvány například i krásně zrekonstruované sklepy v areálu zámku.
V souvislosti se vznikem poutního místa s Lurdskou jeskyní v Bohuticích se často hovoří o dlouhé poutní tradici. Ta zřejmě souvisí s působením řádu Jezuitů na tomto místě a snahou o rekatolizaci zdejšího obyvatelstva. Problém konverze místního obyvatelstva k římsko-katolickému vyznání nebyl zcela jednoduchou záležitostí. Tato skutečnost je také dokumentována odvážnou stížností obyvatel Bohutic na svou vrchnost u samotného císaře Josefa I. ve Vídni v roce 1706. I tato událost mohla připravit půdu pro vytvoření poutních bodů v obci a jejím bezprostředním okolí. Těmito poutními body se staly již zmíněné sochy sv. Michaela, Jana Nepomuckého, Floriána a Václava. K jejich odkazu a snad i „ochraně“ se vzhledem k jejich hojnému výskytu v českých zemích obyvatelé uchylovali nejčastěji. Sochy v obci i okolní krajině, míjené dnes často bez povšimnutí, chápeme většinou jako součást kulturního dědictví. V době svého vzniku ale sloužily jako cíle či milníky individuálních i velkých poutí a cest určených k duchovní obrodě. Impulsem ke zřízení nového poutního místa v podobě Lurdské jeskyně v Bohuticích a na ní navazující Křížové cesty ve Svatováclavském parku nad jeskyní se stalo 70. výročí zjevení Panny Marie čtrnáctileté Bernadettě Soubirousové. K tomuto zjevení mělo dojít u skalní jeskyně v jihofrancouzské obci Lourdes 11. února 1858. Lourdes se za krátkou dobu od této události staly světoznámým římskokatolickým poutním centrem.
Bohutická verze lurdského poutního místa není v Čechách a na Moravě ojedinělá. První pokusy se zřizováním podobných míst duchovní úcty se objevily na začátku 20. století, zejména na severní Moravě. Nejucelenější poctu lurdskému zjevení na Moravě začal realizovat bohutický farář Antonín Prášek v roce 1928. Farář osobně poznal Lurdy na svých cestách Evropou. Po návratu se rozhodl vybudovat obdobu tohoto poutního místa u příkrého skalnatého převisu na západním okraji obce.
Centrální část bohutické Lurdské jeskyně byla vytvořena zaklenutím skalního převisu do mělkého, avšak širokého skalního výklenku. V západní části jeskyně byla umístěna menza oltáře z nádherného bílého kararského mramoru.
Plány pátera Práška u Lurdské svatyně nekončily. Brzy na ně navázal záměr vybudovat na louce přímo nad jeskyní tzv. Svatováclavský park s monumentální křížovou cestou o 14 zastaveních. V roce 1932 byly pro tuto cestu objednány sochařské soubory o celkem 55 postavách v životní velikosti. Realizaci veledíla zadal Antonín Prášek dílně kutnohorského řezbáře Bohumila Beka. Sochy z libanonského cedru byly dokončeny a do Bohutic dodány v roce 1937.
Za necelý rok, do vypuknutí druhé světové války, se nepodařilo stihnout vytvořit Svatováclavský park a kapličky, do nichž měla být jednotlivá zastavení umístěna.
Posledním, dosud nerealizovaným záměrem publikovaným například na letáku z bohutické pouti v červenci 1945, byla výstavba děkovného chrámu Matce Páně. Všechny tyto záměry však byly přerušeny druhou světovou válkou a zejména následující komunistickou diktaturou.
