Poslední cesta Ježíše Krista, který s křížem prošel Jeruzalémem na Golgotu, kde následně došlo k jeho ukřižování, představuje jeden z nejdůležitějších a nejvýznamnějších motivů křesťanské věrouky. Bolestná smrt na kříži se totiž pro křesťany proměnila na symbol vykoupení. Příklad utrpení Ježíše Krista slouží křesťanům již po dlouhá staletí jako model spásného žití a figuruje v každodenním konání v podobě imperativu „zapři sám sebe a převezmi na sebe svůj Kříž“.
Připomínání těchto událostí, které se odehrály na začátku prvního století našeho letopočtu, probíhalo až do středověku na „místě samém“, ve Svaté zemi v dnešním Izraeli.
Novověká křesťanská společnost již v 15. století zavedla tradici křížových cest přímo v kostelích a jejich okolí. Taková cesta, na níž jsou rozestavená jednotlivá zastavení, zobrazuje celý příběh ukřižování na jednom místě. Poutník tedy mohl vykonat vlastní „křížovou cestu“ bez velmi namáhavé a problematické návštěvy Svaté země.
Vizuální podoba události, členící postupně tento děj do 14 samostatně komponovaných výjevů – zastavení, zachycuje bolestnou Ježíšovu cestu nejčastěji od okamžiku odsouzení Pilátem Pontským, přes martýrium cesty samé až k smrti na kříži a následné uložení do hrobu. Tomu odpovídá také 14 zastavení Bohutické křížové cesty.
Autorství soch Bohutické křížové cesty dáváme do souvislosti v prvé řadě s kutnohorským řezbářem Bohumilem Bekem, ale také s akademicky vzdělaným malířem a šiřitelem víry Eduardem Neumannem.
Ve svém díle Neumann vychází z poněkud romanticky vnímaného akademismu s výrazným křesťanským zaměřením a vlivem uměleckého směru nazarénů.
Na sochách Bohutické křížové cesty je patrný příklon autorů k expresivitě, projevující se především v mimice tváří či gestech. Jednotlivé sochy se vyznačují vysokou řemeslnou úrovní zpracování. Zastavení, které sochy tvoří, vykazují jasný a vyrovnaný kompoziční rozvrh jednotlivých postav. Při pohledu na sochy zjišťujeme, jak nás dokáží zaujmout překvapivě zvládnutými expresivními prvky, jež vkládají do jejich nitra, potažmo příběhu, který vypráví, jasně patrný duchovní rozměr.
Libanonský cedr
Sochy Bohutické křížové cesty byly vyrobeny z velmi kvalitního a dosti drahého materiálu – ze dřeva libanonských cedrů. Tento odolný materiál pomohl zachovat sochy do dnešních dnů i přes velmi špatné uskladnění. Sochy, které byly vyrobeny z lipového dřeva, jsou mnohem více poškozeny vlhkostí, červotočem a dalšími nepříznivými vlivy.
Unikátní křížová cesta, o které zde píšeme, se téměř zázrakem zachovala do dnešních dnů. Sochy byly umístěny na různých provizorních místech. Například v dobách komunistické diktatury byly umístěny v přístřešku u Lurdské jeskyně a později v kostele a hřbitovní kapli. Se souhlasem Arcibiskupství olomouckého, avšak přes protest místních farníků, byly v roce 1991 prodány do Žarošic. Odtud, po neuskutečněném záměru vybudovat pro ně kapličky, byly odvezeny do premonstrátského kláštera v Nové Říši.
Navrácení 54 soch z původních 55 se uskutečnilo v roce 2007, kdy byly na dobu 25 let zapůjčeny bohutickému obecnímu úřadu, jenž zajistil jejich nákladnou rekonstrukci, obnovu a umístění v zámecké expozici.
Ve druhém patře zámku je umístěna nově vybudovaná muzejní expozice Bohutické křížové cesty. Zde mají návštěvníci dostatečný prostor k prohlídce tohoto slavného díla.
Náš text se snaží ukázat dílo předků, které obec Bohutice zachránila pro další generace. Zážitek, který Bohutická křížová cesta a její jednotlivá zastavení skýtají „na živo“, by si neměl nechat ujít žádný člověk, ať je jakéhokoliv vyznání. Jedná se o umělecké a náboženské dílo vysoké kvality. Bohutická křížová cesta se jako součást „Unikátního souboru památek v Bohuticích“ stává novým a významným turistickým cílem jižní Moravy.
